O mých učitelích a učitelkách

     V  době, kdy  jsem chodil  do školy,  ještě nebyli učitelé-muži tak vzácní jako dnes. V učitelském sboru  to bylo tak napůl: učitelů asi tak stejně jako učitelek. Bylo tedy možné porovnávat.

     Pamatuji  se na  dějepisáře na  základce. Na  jeho způsob probírání
nové  látky se  nedá zapomenout.  Uměl celou  hodinu zajímavě  a zábavně
vypravovat třeba Ilias  a Odysseu, nebo jindy o  perských válkách nebo o
Olympijských hrách a o bozích  na Olympu. Jeho vypravování bylo chvílemi
napínavé, chvílemi srandovní, takže jsme  řvali smíchy a za chvilku zase
nedýchali napětím, jak  to dopadne. Při tom jeho  vyprávění jsme na jeho
příkaz leželi celou  hodinu na stolech a na  lavicích, abysme si rovnali
páteře. Ve třídách  jsme totiž měli místo židlí  masivní dřevěné lavice,
na nichž se  dalo i ležet. Školník totiž razil  názor, že školní nábytek
by  se měl  vyrábět ze  železobetonu, aby  vydržel zacházení  žactva. Ty
lavice  proto byly  tak pevné  a těžké,  že jsme  s nimi  nedokázali ani
pohnout, natož je po někom hodit. Naproti tomu ve dnešních školách by se
asi na dvou židlích nedalo tak pohodlně ležet jako na takové lavici.
     V příští hodině  pak dějepisář zkoušel. Ne ovšem  u tabule. Cesta k
tabuli a od  tabule by jen zbytečně zdržovala.  Dějepisář začal opakovat
svoje  vypravování z  minulé hodiny,  ale hned  po první  větě na někoho
ukázal, aby vstal a pokračoval. Po  několika větách ho přerušil a ukázal
na  dalšího,  aby  pokračoval  zase  on.  Sám  si  jen  dělal do notýsku
poznámky, jak to komu šlo. Nikoliv  známky, ale jen takové téměř binární
čárečky: uměl-neuměl. Tímto způsobem během té jedné hodiny nás vyzkoušel
všechny  do posledního,  a zároveň   se tím  celá probraná  látka docela
nenásilně zopakovala. V další hodině pak dějepisář zase vypravoval další
část dějepisu, třeba punské války,  nebo Spartakovo povstání, nebo třeba
o Caesarovi  a  ostatních  císařích.  My  přitom  zase leželi na stolech
a lavicích a  rovnali si páteře.  Od té doby  vím, že dějepis  je velice
zábavný, dobrodružný, napínavý i legrační, prostě zajímavý předmět.
     Bohužel tohoto dějepisáře  jsme měli jen jeden rok.  V příštím roce
jsme dostali dějepisářku, která probírala  novou látku způsobem "Doma si
přečtěte  stránky  38  až  45  a  příště  to  budu zkoušet!". Proto dnes
z dějepisu znám  jen antiku. O pozdějších  dějinných obdobích nemám dnes
už ani potuchy.
     Jednou u nás suploval matikář,  kterého jsme normálně neměli, ale z
jiných tříd,  kde učíval, jsme  věděli, že je  senzační. Pamatuji se  (a
nikdy na  to nezapomenu), že  s námi probíral  novou látku: závorky.  Na
výklad  závorek si  zavolal k  tabuli  jednoho  z nás  a nechal  ho psát
a počítat na  tabuli, takže sám  jen povídal a  vysvětloval tomu klukovi
u tabule (a  tím i nám všem),  jakým způsobem má s  těmi závorkami v tom
složitém  matematickém vzorci  napsaném  na  tabuli pracovat.  Nechal ho
spočítat  začátek vzorce,  kde ještě  žádná závorka  nebyla, až  k první
závorce.
     "A tady  teď máme závorku!"  komentoval to průběžně.  Vzal kluka za
ruku a vedl ho  od tabule ke stěně třídy. "Ende -  dál to nende! Tady je
závorka!" Lehce ťukl klukovi čelem do zdi. "Tudy se dál nedostaneme, že?
Napřed  se  musíme  podívat,  co  je  uvnitř!"  Odvedl  kluka  ke dveřím
a otevřel je. "A  hrome! Tam je svinstva!" Postrčil  kluka do dveří, aby
vyhlédl na prázdnou chodbu. "Kýble, hadry, bedny, špína, hnus! To musíme
napřed uklidit  a uspořádat, abysme  se dostali dál!"  Odvedl kluka zase
k tabuli k závorce. "Tak se do toho  dáme! Napřed to v té závorce musíme
všechno spočítat a uspořádat, a teprve pak se můžeme dostat dál!"
     Takto probíhal výklad celou hodinu.  Když to tady tak popisuji, tak
to možná nevypadá tak legračně. My ale řvali smíchy od začátku hodiny až
do konce - a od té doby  jsme už všichni věděli a nikdy nezapomněli, jak
se pracuje se závorkami. Věčná škoda,  že jsme tohohle matikáře měli jen
tu jednu jedinou hodinu.
     Ještě si vzpomínám  na fyzikářku. Její hodiny ale  neměly s fyzikou
moc společného.  Místo fyziky nám  vykládala o "té  babce, co jí  takhle
cuká pod okem  a co bydlí tam v  tom kutlochu, a ta že  povídala, že..."
atd, atd,  prostě pavlačové drby nejhoršího  druhu. K tomu nám  do třídy
vždycky přinesla tác různých pomůcek  z fyzikálního kabinetu, vždycky ty
samé, a  nechala je kolovat, asi  abysme aspoň podle něčeho  poznali, že
těmhle drbům  se říká fyzika.  O těch věcech  z tácu nám  ale nedokázala
říct nic.  Já jsem sice poznal,  že jednou z těch  věcí je elektromotor,
ale když se jiní ptali, co to je, fyzikářka nevěděla. Popiska od té věci
se prý někde ztratila.
     Zato na gymplu  (tedy na SVVŠ, jak se tomu  tehdy říkalo) jsme měli
perfektního  fyzikáře, nejlepšího  učitele,  jakého  jsem kdy  poznal. V
každé hodině  předváděl nějaké pokusy.  Dokonale připravené (nemusím  se
snad zmiňovat o  tom, že se vždycky podařily)  do takových detailů, jako
je  šikmé zrcadlo  nad stolem,  aby všichni,  i ti  v zadních  lavicích,
dokonale viděli,  co se na  tom stole děje.  I když třeba  hodina fyziky
nemohla být  ve fyzikárně, protože tříd  na gymplu bylo víc  než hodin v
týdnu, i  v tom případě fyzikář  dovlekl k nám do  třídy hromadu pomůcek
a předváděl pokusy.
     Pokud si ale říkáte, že to  se mu dělaly pokusy, když mohl ruinovat
školní  rozpočet  nákupem  obrovského  množství  pomůcek,  tak vězte, že
neruinoval.  On si  uměl ty   pomůcky vyrobit  sám, anebo  jejich výrobu
zadával  do  školní  dílny,  takže  ty  jeho  pomůcky posloužily vlastně
dvakrát:  nejdřív  když  žáci  ve  školních  dílnách  vyráběli  něco, co
skutečně mělo k něčemu být, a pak při fyzice jako pomůcky. Třeba dřevěný
špalík s  dvěma dlouhatánskými namotanými provázky  sloužil k předvádění
dvojice  sil.  Jindy  fyzikář  přivlekl  do  třídy otáčecí klavíristické
sedátko, posadil na  něj jednoho z nás, dal mu  do rukou činky vypůjčené
z tělocvičny, roztočil  ho a předváděl  nám na něm  moment setrvačnosti.
Kluk podle  jeho příkazů rukama s  činkami rozpažoval a připažoval  a my
viděli, jak  se tím mění  rychlost jeho točení.  Složitější přístroje na
své pokusy si zase chodil vypůjčovat na vysokou školu a po odučení látky
je tam chodil zase vracet.
     Ovšem tak, jak  byl perfektní sám, tak byl stejně  přísný i na nás.
Nebylo mu třeba zatěžko před osmou hodinou ráno stát před školou a přímo
na  ulici od  nás vybírat  sešity s  domácí úlohou,  abysme ji nemohli o
přestávce  opsat. Ve  fyzice nám   pak rozdával  sešity už  ohodnocené a
oznámkované.
     Shodou okolností asi  třicet let po mně na  té škole studoval jeden
můj příbuzný, takže  od něj vím, co se tam  dělo dál. Z tohohle fyzikáře
se  stal ředitel  a na  výuku  už  asi neměl  čas, takže  jeho perfektně
vybavený  fyzikální  kabinet  převzala   mladá  fyzikářka.  Ta  prý  ale
nepředváděla žádné pokusy.  Prý ani nevěděla, k čemu  ty všechny pomůcky
jsou dobré a co by se s nimi dalo dělat.
     Ještě si z gymplu pamatuji  na češtinářku. To byla zasněná básnická
bytost,  kterou výuka  nějakého žactva  jen nepříjemně  obtěžovala. Byla
dokonalou ukázkou  básnického obrazu "žít ve  věži ze slonoviny". Nevím,
jestli i  psala nějaké básně, tím  se nám nikdy nepochlubila.  Byli jsme
prostě  pod její  úroveň. Viditelně  trpěla, když  s námi musela mluvit,
když jsme ji při hodině vytrhovali  z jejího poetického zasnění. V úplně
první  hodině jsme  jí museli  každý u  tabule odrecitovat nějakou báseň
a podle toho si  nás oznámkovala. Tuhle známku pak  každý dostával stále
stejnou  při každém  zkoušení po  všechny roky  studia a  dostal ji i na
maturitní vysvědčení.  Nemělo smyslu se o  cokoliv snažit, nemělo smyslu
se učit, nemělo smyslu nic. Ta  známka se nikdy neměnila, ať člověk uměl
nebo neuměl, ať dělal co dělal.
     Feministky ze  mne asi nebudou  mít radost, ale  je to tak:  poznal
jsem  pár  vynikajících  učitelů-mužů,  ale  ani  jediného, který by byl
vyloženě špatný. Poznal  jsem také pár učitelek-žen, které  byly víc než
špatné, ale ani  jedinou, která by byla výborná.  Proto když dnes slyším
nebo čtu, jak je školství feminizované, nemám z toho dobrý pocit.
     Není ovšem  těžké uhodnout, proč učitelé-muži  už téměř neexistují.
Když  jsem já  odešel z  vysoké školy,  jako živnostník  jsem si vydělal
desetkrát víc  než kolik jsem  předtím dostával na  fakultě. Ve školství
prostě zůstávají jen ti, kteří se nedokážou uživit nějak jinak. (To není
z mé hlavy, tak to říkali učitelé na fakultě, dokud jsem tam ještě byl.)
Horší je, že  tohle dnes vědí už i  žáci v základní škole a  že se podle
toho  ke svým  učitelkám také  tak chovají.  Vlastně se  tomu člověk ani
nemůže divit.
     Jenže  jak z  toho ven?   Platy učitelů  (vlastně učitelek!)  se na
desetinásobek asi nezvýší, i kdyby stávkovali/y sebevíc. A dát víc peněz
jen těm dobrým?  Kdo to posoudí, jestli je učitel  dobrý nebo špatný? To
se  pozná až  po dlouhých  letech,  až  podle toho,  jak se  jejich žáci
uplatní  v životě,  a to  je na  hodnocení pro  platové účely  už trochu
pozdě. Jak říkával trpce jeden z těch lepších učitelů ještě na základce:
"Když si jde zedník  pro výplatu a zeptají se ho, za  co ty peníze chce,
zedník  může  ukázat  za  sebe.  Stojí  tam  mohutná  pevná  zeď, kterou
postavil. Když si ale  jde pro výplatu učitel a zeptají se  ho, za co ty
peníze chce,  učitel ukáže za sebe  - a za ním  je pusto, prázdno, duto,
nic..."
     Svého  času, když  v Japonsku  na tom  byli hospodářsky dost bídně,
postavili školství  na úroveň obrany  státu. To znamená,  že na školství
začali  vydávat stejné  peníze jako  na armádu.  Platy učitelů  se staly
srovnatelné s platy důstojníků. Za příslušný počet let (až žáci vyšli ze
škol a dostali  se do řídicích funkcí), se z  Japonska stal jeden z těch
pověstných "asijských ekonomických tygrů".
     Tohle ale nám asi nehrozí...