Co jsme udělali slepicím?

Kvůli pohodlí slepic máme drahá vejce. Prožívají to ale slepice (čijiná zvířata jiná naše opatření) opravdu stejně jako my, lidé?

Josef Vagner  (ten, kdo v 60.  a 70. letech lovil  v Africe zvířata
pro  ZOO v  Hradci Králové)  jednou vyprávěl  zajímavý zážitek  z těchto
lovů. Pokusím se  ho převyprávět tak, jak jsem  si ho zapamatoval. Možná
to nebude  matematicky přesně, takže  za případné nepřesnosti  se předem
omlouvám.
Lovecká  výprava končila,  v ohradě  bylo dvanáct  ulovených žiraf.
V přístavu čekala  loď, která měla  žirafy dovézt do  Evropy, a kamióny,
které je měly dovézt do přístavu. Všechno bylo připraveno.
Jenže  v noci  zaútočili na  kemp lvi,  a žirafy  v hrůze prorazily
ohradu a utekly  do buše. Ráno měly kamióny vyrazit  z přístavu do kempu
pro žirafy, a žirafy byly pryč. Co teď?
Josef  Vagner už  měl ale  v té  době určité  zkušenosti s divokými
zvířaty, takže věděl své. Vydal příkaz, ať kamióny přijedou.
A měl pravdu. Do večera, než  kamióny přijely, se čtyři žirafy samy
vrátily do  ohrady. Nejspíš usoudily,  že v ohradě  jim bude líp  než na
svobodě  ve volné  přírodě. Během  noci se  pak vrátily  další čtyři,  a
protože se do  zavřené ohrady nedokázaly samy dostat,  čekaly trpělivě u
ohrady, až je někdo pustí dovnitř a zavře je tam.
Druhý den tedy  naložili osm žiraf na kamióny -  a během dne přišly
ještě další  tři a nechaly  se bez odporu  naložit na kamión  k ostatním
žirafám také. Už tedy chyběla jen jediná.
Nebylo  možné čekat.  V přístavu  stála loď,  pronájem kamiónů také
nebyl zadarmo,  každý den nebo  možná i každá  hodina zpoždění by  stála
nekřesťanské peníze. Bylo nutné odjet. Nikdy  se tak už nedozvíme, co se
stalo s tou  poslední žirafou. Jestli ji v té  strašné noci sežrali lvi,
nebo jestli jako jediná ze všech usoudila, že na svobodě jí bude líp než
v ohradě - anebo  jestli se vrátila také, jenže  přišla pozdě. Ohrada už
byla zbouraná a lidé pryč.
Ani kravám zjevně nijak nevadí, když jsou celé dny uvázané v chlévě
nebo v  kravíně u žlabu.  Soudím tak  podle  toho, že se  tam bez odporu
vrací a klidně se tam nechají  přivázat znovu. Přitom jsou to tak veliká
zvířata,  že  kdyby  se  vzepřela,  jen  těžko  by  je k tomu mohl někdo
přinutit. S  ostatním dobytkem je to  podobné. A jestli nějaká  kráva či
ovce se ztratí  z pastviny, je to možná  ne proto, že by tak  toužila po
svobodě, ale  proto, že se  opravdu na kraji  pastviny ztratila a  neumí
najít  cestu zpět.  Dá se  tak  usuzovat  z toho,  že když  je nalezena,
ochotně se vrátí za svým pánem zpátky a podruhé už neuteče.
S touhou po svobodě to tedy asi u zvířat nebude tak jednoduché, jak
si představujeme.  Býložravci vlastně žádnou  svobodu ani nepotřebují  a
možná ani nechápou,  co to je, protože napást se  mohou kdekoliv, kde se
ocitnou. Tráva roste téměř všude. A když se kráva napase, tak si lehne a
po  žádné   svobodě  netouží.  Jen   po  klidu  na   přežvykování.  Zato
s masožravci je  to jinak. Masožravá  šelma musí lovit,  aby se uživila,
a na to potřebuje  odpovídající lovecký revír, často i  hodně velký. Při
lovu  ji  pak  nesmí  nic  omezovat.  Masožravci tedy svobodu potřebují.
Přivázat krávu ve chlévě nebo zavřít žirafu do ohrady či nějakého výběhu
tedy  není  nic  špatného.  Zato  zavřít  tygra  či  vlka  do  klece  je
příšernost.
A co my,  lidé? Vyvinuli jsme se kdysi dávno  ze zvířat. Copak jsme
po nich zdědili?  Antropologové tvrdí, že za posledních  50 000 let jsme
se vůbec  nezměnili. Před 50  000 lety byla  ovšem doba ledová  a běhali
tady  mamuti. To  znamená, že  od přírody  jsme se  vyvinuli jako  lovci
mamutů. Mamuti už dnes nežijí, ale my jsme geneticky stále lovci mamutů.
To  znamená, že  máme v  genech potřebu  svobodně se  pohybovat ve  svém
"loveckém  revíru". Proto  jakákoliv omezení  hranicemi, železnou oponou
nebo  nějakými  administrativními  opatřeními  neseme  dost  nelibě  - a
předpokládáme,  že zvířata  to cítí  stejně. Jenže  jak která. Masožravé
šelmy určitě ano, ale ostatní zvířata spíš asi ne.
Jak  to   souvisí  se  slepicemi?  Slepice   sice  nepovažujeme  za
býložravce, protože  si občas nějakého  toho červíka ze  země vyhrabou a
sezobnou, ale  trávu ve svém  výběhu vyzobou do  posledního lístečku, do
posledního stébélka, takže jim tam  nakonec neroste vůbec nic. Prostě to
nestačí  vyrůst. Slepice  také večer  samy zalezou  do kurníku, nikdo je
k tomu  nemusí nutit,  a klidně  se tam  nechají zavřít  a vůbec  jim to
nevadí. Jejich chování se tedy hodně podobá chování býložravců.
Před  léty jsme  s manželkou  zkoušeli chovat  slepice na  chalupě.
Zjistili  jsme,  že  pokud  mají  slepice  nasypán dostatek zrní, vydrží
klidně samy i několik dní bez  obsluhy. Jakmile se nacpou dosyta, posadí
se někam na hřad a tam sedí  a tráví. Nikam nechodí, nikde nehrabou, ani
se nehnou. Po  žádné svobodě v té chvíli určitě  netouží. Jen v zimě byl
problém s napájením,  když voda v krmítku zmrzla.  Proto také vím, jakým
způsobem dávají  slepice najevo, když se  jim něco nelíbí. Je  to docela
jiný zvuk, než to známé kdákání. Pak ještě jiný zvuk vydávají, když vidí
něco neznámého,  o čem "nevědí, co  si o tom myslet".  A pak ještě umějí
kvokat, ale  to dělají jen  když vodí kuřata.  Žádné jiné zvuky  jsem od
slepic nikdy neslyšel. Není tedy tak těžké slepicím porozumět. Sice jsem
v klecové drůběžárně nikdy nebyl, ale myslím  si, že by asi nebylo těžké
si prostě poslechnout, co samy slepice  v klecích na to "říkají". Určitě
by to bylo jednodušší než dělat nějaké laboratorní rozbory slepičí krve,
aby se poznalo, jestli ta slepice žije spokojeně nebo ve stresu.
Že  se slepice  v kleci  navzájem  klovou?  To se  klovou i  na tom
nejlepším vesnickém dvorku. V každé skupině slepic totiž existuje jakási
"klovací hierarchie". Každá  slepice přesně ví, koho může  klovat a koho
ne. Na  každém dvorku existuje  jedna "šéfslepice", která  může poklovat
kteroukoliv jinou slepici a všechny ji musí poslouchat a jít jí z cesty.
A naopak vždycky existuje jedna zavržená slepice, která sama se neodváží
klovnout žádnou  a kterou klovou všechny  a někdy ji i  uklovou k smrti.
I na  tom nejlepším  dvorku, i   při té  nejlepší péči.  Nepochybuji, že
v kleci  to funguje  také tak.  Pokud se  tedy budou  dělat odběry  krve
slepicím v kleci pro zjištění jejich  nálady, bude třeba vědět, od které
slepice z  té jejich klovací  hierarchie se ta  krev odebírá. Šéfslepice
totiž bude vždycky v pohodě, a ta zavržená nešťastnice bude zcela určitě
vždycky ve stresu.
O  pohodlí  slepic  tedy  asi  nejde.  Pokud  vím, žádný objektivní
průzkum na  toto téma dosud neproběhl.  Daleko pravděpodobněji jde (jako
vždy) o peníze.  Tak, jako před pár lety  Evropská unie předepisovala to
jedině  správné  zakřivení  banánů  ne  proto,  že  by  ty rovnější nebo
zakroucenější  byly  jedovaté,  ale  proto,  že  staré  země Unie (dříve
koloniální)  potřebovaly dovážet  banány  ze  svých dříve  kolonií, nyní
"tradičních  obchodních  partnerů"  a  nestály  o konkurenci lacinějších
banánů z jiných  zemí. Stejně tak i dnes západnější  země Unie nestojí o
konkurenci laciných  vajec z východních zemí.  Musí tedy nějakým unijním
zákonem  těm   východním  zemím  výrobu  vajec   zdražit.  Však  oni  to
spotřebitelé zaplatí.