Souvislosti mezi chováním zvířat a technickou kybernetikou (IV)

     Minule jsme  si ukázali, že  každý druh živých  tvorů v přírodě  másvoje poměrně  jednoduché poznávací znamení, podle  kterého živí tvorovépoznávají  příslušníky  svého  druhu,  např.  při  páření.  Několik těchpoznávacích znamení jsme si ukázali.

     Jsou i jiné možnosti. Rytmus opakování vzhledu ptáka, poskakujícího
při svatebním tanci před nehybným pozadím je totiž snadno detekovatelný.
Pro jeho rozpoznání stačí už známý nejjednodušší algoritmus rozpoznávání
pohybujících  se předmětů.  Poznávacím znamením  je pak  výška a  rytmus
poskoků  a ostatních  pohybů, které  jsou vrozené  a které  žádný dravec
ani žádná potravní kořist nedokáže napodobit naprosto přesně stejně.
     Nabízí se otázka: Co když nějaký druh žádné poznávací znamení nemá?
I takový případ v přírodě najdeme.  Kudlanka nepozná, že ten tvor, který
se k ní  blíží, je sameček, který ji chce  oplodnit. Takže ho uloví jako
potravu a  sežere ho. Už proto,  že sameček je menší  než samička, takže
tím  spadá  do  kategorie  kořisti  a  potravy.  Rod kudlanek kvůli tomu
nevyhynul  a přežil  až do  dnešních  časů  jen proto,  že se  v průběhu
milionů let u samečků vyvinula schopnost  oplodnit samičku i přes to, že
už je sameček napůl sežraný. Je to jakási náhrada za to, že sameček nemá
žádné poznávací znamení, podle kterého by ho samička poznala.
     Příroda našla i jiné možnosti.  U některých pavouků sameček nejprve
samičku "uloví", omotá ji a spoutá  vlákny pavučiny jako kořist tak, aby
mu nemohla ublížit, a teprve potom ji oplodní.
     Sameček  najde  samičku  nejspíš  pomocí  feromonů,  které  samička
vylučuje, jak je u hmyzu velmi časté. Takové rozpoznávání podle feromonů
či podle  vůně (zápachu) je  ale jednostranné: funguje  jen ve směru  po
větru. Jestliže tedy sameček hledá samičku podle feromonů (zápachu), pak
samička  tuhle možnost  nemá. Pokud  tedy oplodnění  nemá skončit jako u
kudlanek, musí  mít i sameček  nějaké poznávací znamení,  aby ho samička
poznala a nesežrala ho nebo před ním neutekla.
     Proto třeba samci lvů musí mít hřívu.  To je útvar, který se v buši
u žádného   jiného  zvířete   nevyskytuje,  takže   může  plnit   funkci
poznávacího  znamení druhu.  Lev sám  pozná samici  svého druhu po čichu
- jak je u  většiny savců obvyklé - a po  čichu také pozná její ovulaci,
tedy pozná vhodnou  dobu páření. Samice ovšem musí  nějak poznat, že ten
tvor, který  se k ní blíží,  není nepřítel ani vhodná  kořist, ale samec
svého   druhu.  Pozná   to  právě   podle  hřívy.   Možná  by  stálo  za
experimentální  vyzkoušení, zda  lvice si  pustí k  tělu - navíc zezadu,
odkud je nejvíc zranitelná - nějakého tvora, který nemá lví hřívu.
     Setkal jsem  se s teorií, že  lev má hřívu proto,  aby mu ztěžovala
život, aby ho v tropických vedrech  přehřívala, a aby tak přežili jen ti
nejzdatnější lvi,  ti, kteří to příkoří  své hřívy vydrží a  budou proto
nejvhodnějším chovným samcem pro další  vývoj druhu. To ale nemá logiku,
protože  to jde  proti zákonům   vývoje v  přírodě. Jednotlivé  druhy se
v přírodě vyvíjejí  k co nejvyšší  dokonalosti, nikoliv k  něčemu, co by
samoúčelně bránilo  přežití. Lví hříva  sice možná opravdu  působí lvovi
určité obtíže, ale to není její účel. Účelem je poznávací znamení, podle
kterého by lvice okamžitě a snadno poznaly, kdo se k nim (zezadu) blíží.
     Podobné je to s pávím ocasem.  Také jsem slyšel teorie, že obrovský
páví  ocas   má  pávovi  znepříjemňovat   život,  aby  přežili   jen  ti
nejsilnější.  Opět to  nedává smysl.  Stačí se  podívat, jak horlivě páv
předvádí svůj pestrý ocas před svými pávicemi, když se chce pářit. Je to
jeho poznávací  znamení, podle kterého  ho pávice poznají,  aby před ním
neutekly a  aby si ho pustily  k tělu. Žádný jiný  tvor v přírodě takový
ocas   nemá,  a   aby  byl   jako  poznávací   znamení  co   nejsnadněji
rozpoznatelný,  jsou  na  něm  veliká  modrá  oka  -  vůbec  nejsnadněji
rozpoznatelný  útvar. Obrovský  ocas sice  i ve  složeném stavu páva asi
obtěžuje,  ale to  není jeho  účel. Kdyby  byl tenhle  ocas určen  jen k
obtěžování, nemusel by být tak pestře  vybarvený, nemusel by mít na sobě
ta výrazná kruhová oka, a především by nemusel být skládací.
     Je  zajímavé, že  určité náznaky  primitivního poznávacího  znamení
druhu můžeme  možná najít i  u nás samých,  u lidí. Tvar  ženského ňadra
splňuje  všechny   podmínky.  V  přírodě  se   tento  tvar  nikde  jinde
nevyskytuje.  Žádné zvíře  nic takového   nikde na  těle nemá.  V běžném
každodenním životě ženám jejich prsa k ničemu užitečnému nejsou, dokonce
asi spíš  překáží. Každý ženský  lékař potvrdí, že  ani schopnost kojení
nijak nesouvisí s velikostí či tvarem ňader. Zato na většinu mužů působí
nezakrytá ženská ňadra úplně stejně jako kravské rohy na býka. Nabízí se
ale hned dvě zajímavé otázky: My lidé jsme přece rozumné bytosti a žádné
tak primitivní poznávací znamení přece  proto nepotřebujeme. A druhá: Od
kterého  zvířete bychom  se asi  tak měli  tímto neopakovatelným  tvarem
odlišovat, když žádné zvíře se nám nepodobá?
     K první otázce:  Dnes možná jsme rozumné bytosti  a žádné poznávací
znamení  už  nepotřebujeme,  i  bez  něj  dovedeme  rozeznat  člověka od
zvířete, ale naši předkové před mnoha sty tisíci lety či miliony let tak
rozumní nemuseli být. Odpověď na druhou  otázku je podobná: Dnes na Zemi
nežije žádné zvíře, které by se  nám podobalo, ale v minulosti tomu bylo
jinak. Antropologové a paleontologové nacházejí  stále nové a nové druhy
dávných lidoopů a opolidí a nemohou se dohodnout, které z nich jsou naši
předkové  a které  patří do  postranních větví  vývoje člověka  a našimi
předky  proto nejsou,  jen žili  vedle  našich  předků. Dnes  už se  asi
nedozvíme, vůči které z těchto  postranních větví nás kdysi odlišil tvar
ženských  ňader.  Z  vykopaných  koster  už  se  nepozná,  jestli  třeba
neandrtálkyně nebo pithekantropyně měly či neměly velká prsa.
     Tyto úvahy jsou  o to obtížnější, že my  lidé máme těch poznávacích
znamení  možná víc.  Zatím nevíme,  kolik těch  postranních větví vývoje
bylo, kolikrát  se vývoj našich  předků rozvětvil a  od našeho kmene  se
oddělil  další druh,  který se   nestal naším  předkem. Nevíme  tedy, od
kolika  jiných podobných  tvorů se  naši předkové  potřebovali v průběhu
vývoje nějak  jednoduše odlišit (jejich rozumové  schopnosti tehdy ještě
nebyly takové jako schopnosti dnešních  lidí!). Holá kůže bez chlupů nás
nepochybně kdysi odlišila  od opic. Jiné vysvětlení faktu,  že nám chybí
srst, se těžko  hledá. Jedna teorie např. tvrdí, že  za to může tropické
horké podnebí. Tahle teorie ale zapomíná, že existuje spousta tropických
zvířat, které také žijí v horkém podnebí a přesto jim srst nechybí. Samo
podnebí k tomu  tedy nestačí. Také bychom jen  těžko hledali nějaké jiné
rozumné  vysvětlení, proč  holá kůže  bez chlupů  je nezbytnou  součástí
ženské  krásy. Prostě  v nás  přežívají prastaré  instinkty rozpoznávání
vlastního druhu ještě z dob vývoje člověka z opice.
     Příště se  vrátíme k dalšímu  bodu, který musí  náš robot/živý tvor
v přírodě splňovat, aby jeho druh přežil: Neohrožovat vlastní mláďata.