Souvislosti mezi chováním zvířat a technickou kybernetikou (VII)

     Minule  jsme si  ukázali, jakým  způsobem je  možné lovit  ve volnépřírodě tvory podobné našemu jednoduchému robotu,  a co z toho v příroděvyplývá. Dnes si ukážeme další důsledky takového způsobu lovu.

     Jakým způsobem se může náš robot bránit proti takovému útoku? Jednu
možnost naznačuje  druhohorní stegosaurus s hřbetem  ježícím se velikými
hrotitými deskami. Proti útoku shora byly asi výbornou ochranou. Naproti
tomu boky měl  stegosaurus zcela nechráněné. Útok odjinud  než shora asi
v jeho době vůbec nepřicházel v úvahu.
     Dobrá  ochrana  se  vyvinula  u  žab.  Nejenže skok je nejrychlejší
formou útěku, ale ve chvílích mezi  jednotlivými skoky sedí žába na zemi
nehybně, takže  je pro dravce  s primitivním viděním  neviditelná. Jistě
není  náhodou,  že  se  žáby  do  dnešní  podoby  vyvinuly  právě v době
největšího rozšíření dinosaurů. A přežily dodnes.
     Jinou  možnost najdeme  u želv.  Nikoliv jejich  krunýř, ale jejich
pomalý pohyb, který je také činí téměř neviditelnými. Krunýř potřebovaly
želvy spíš  proto, aby je (neviditelné)  někdo omylem nerozšlápl. Tenhle
důvod může někomu  připadat směšný. Jeden renomovaný zoolog  se mi kvůli
tomu vysmál, že  něco takového si může myslet jen  technik - laik, který
o přírodě nic  neví a ničemu nerozumí.  Ten zoolog asi nevěděl,  co vědí
paleontologové,  totiž  že  vodním  želvám  se  krunýř  časem  redukuje.
Z vykopávek  znají dokonce  druh, který  měl dva  krunýře nad sebou, oba
redukované.  Vysvětlují  to  tím,  že  tento  druh,  původně  samozřejmě
suchozemský,  začal  žít  v  mořích  a  krunýř  se  mu tam zredukoval na
bezvýznamný pozůstatek. Později tento druh přešel zpět k životu na suché
zemi, a  tam krunýř zase  začal potřebovat. Protože  ale vývoj se  nikdy
nevrací zpět (technik snadno pochopí,  proč to tak je, zatímco biologové
žádný důvod  tohoto jevu neuvádějí),  z reliktu původního  krunýře už se
plnohodnotný krunýř  nazpět vyvinout nemohl. Vyvinul  se tedy vedle něho
nový, náhradní. Potom tento druh přešel zase zpět k životu ve vodě a tam
i ten  jeho náhradní  krunýř se  zase časem  zredukoval. V  přírodě, jak
známo,  zakrní či  redukuje se  jen  to,  co se  nepoužívá, co  není pro
přežití  druhu zapotřebí.  Z toho  snad lze  usoudit, že  ve vodě  želva
krunýř nepotřebuje tak  moc jako na souši. Určitě ne  proto, že by vodní
dravci byli méně  nebezpeční než suchozemští. Žralok si  co do velikosti
čelistí či  zubatosti určitě nezadá s  tyranosaurem. Rozšlápnutí však ve
vodě skutečně  nikomu nehrozí. Nejstarší druhy  želv ostatně ani neuměly
zatahovat  hlavu  do  krunýře  a  nikdo  jim  ji  neukousl. Mohly ji jen
přitáhnout ke  krunýři, což proti  rozšlápnutí stačí. Navzdory  výsměchu
slovutného zoologa se tedy jen  těžko hledá nějaké jiné nebezpečí, které
by želvám  hrozilo jen na  souši, ale v  mořích nikoliv. Onen  zoolog mi
ostatně také žádnou jinou možnost hrozícího nebezpečí neuváděl, spokojil
se jen se samotným výsměchem.
     Číhajícího dravce  je možno rozeznat  také podle jeho  očí. Zornice
očí  jsou  kruhové  útvary  a  kruh  je  nejsnáze  rozeznatelný ze všech
geometrických tvarů. Proto asi tolik zvířat dráždí upřený pohled a proto
tolik  dravců má  oči nějak   maskované -  buď štěrbinou  víček částečně
zakrývajících kruhový tvar duhovky, anebo u ryb třeba barevným pruhem na
těle, který  vede přes oko.  Podobné černé pruhy  přes oči má  i gepard.
Jiní  dravci (např.  kočka) zase  mají zornice  nikoliv kruhové,  ale ve
tvaru štěrbiny.
     Oko dravce,  které se dívá jinam  a není tedy upřeno  na kořist, se
promítá na sítnici oka kořisti jinak: jeho zornice už nemá kruhový tvar,
ale tvar elipsy, a ta už  není rozpoznatelná tak snadno jako kruh. Možná
by stálo  za to pomocí  pokusů zjistit, pro  kolik druhů zvířat  znamená
černý kruh  (případně dva černé  kruhy vedle sebe)  nebezpečí, a nakolik
dovedou zvířata rozeznat černý kruh od černé elipsy.
     Z ostatních  možností už jen jednu:  druhohorní předchůdci savců se
na rozdíl od dinosaurů začali orientovat čichem. Dravec na číhané, ať už
je nehybný a neviditelný nebo ne,  zapáchá pořád stejně. Tím ovšem vývoj
savců přešel  na zcela jinou  kolej, kde zpracování  viděné informace už
nehrálo rozhodující roli. Proto u savců  už se po zániku dinosaurů až na
pár výjimek znova nevyvinuly tvary  těl typických pro dinosaury, i když,
jak známo, i velmi vývojově  vzdálené řády ve stejném životním prostředí
vyvinou  velmi  podobné  tvary  těl.  Že  savci  nejsou  výjimkou, mohou
dokazovat dnešní nosorožci a řada jejich dávných příbuzných, kteří se ve
třetihorách vyvinuli a  posléze zase vyhynuli, a kteří  se až překvapivě
podobají  velikostí i  tvarem těla  druhohorním dinosaurům ceratopsidům,
např.  monokloniu.  Životní  prostředí  na  konci  druhohor a na začátku
třetihor  byly asi  dost podobné.  Po konci  druhohor už  ale chyběla ta
spousta tvorů, jejichž  hlavním orientačním smyslem byl zrak,  a to zrak
dosti primitivní. To byla ovšem  dost podstatná změna životních podmínek
dravců  i jejich  kořisti, a  proto se  vývoj savců  vydal jiným směrem,
i když  podnebí  začátku  třetihor   se  možná  podobalo  podnebí  konce
druhohor.
     Příště si povíme, proč se naše  lidské vidění a vnímání světa kolem
nás tolik liší od způsobu, jaký svět vidí a vnímají zvířata, a co z toho
všeho vyplývá.